Minulý týden jsme se s našimi dětmi naučily sázet jabloně a děti si sázení moc užily.
Tento týden jsme se mohli zapojit do sázení třešňového sadu.
Třešňový sad nad kostelem je pro naši obec stejně důležité místo jako třeba park Stromovka pro Prahu. Mnoho místních obyvatel sem chodilo na třešně už jako děti. A každý užasl nad jeho nádhernou, když byly stromy v plném květu a okvětní lístky se sypaly k zemi jako závoje nevěsty prozářené sluncem. Hotová nádhera. Stromy zestárly a bylo nutné je pokácet. V části sadu se hrbily mohutné, osekané pahýly průvodních stromů, až bylo teskno.
Pak přišly štěbetající, radostné děti. Děti staré stromy nelitovaly. Zcela přirozeně se rozdělily do skupin, vzaly rýče a začaly na označených místech hloubit díry pro nové stromy, aby je mohly zasadit tak, jak se naučily před týdnem.
Pracovaly, střídaly se, bojovaly s kořeny i těžkým jílem. Všechny, úplně všechny děti chtěly pracovat. A dokázaly to, spolupracovaly, radily si, pomáhaly. Nikdo si nestěžoval, že práce je těžká, nudná. Sounáležitost byla zalita slunečními paprsky. Sad ožil. Najednou bylo všechno správně, staré uhýbá novému, aby mohlo růst a dávat novou radost, aby se také mohlo za dlouhý čas stát společnou vzpomínkou. Na to, jak umíme sdílet a dělit se, jakou radost přináší spolupráce na věcech, které jdou nad rámec zájmů jednotlivce.
Právě taková výchova, takové učení má smysl. Právě touto cestou jde všeňská škola.
Eva Krejčíková
P.S. Fotografie z této akce naleznete v naší galerii.